Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Začla jsem číst skvělou knížku. Věděla jsem o ní už dávno, věděla jsem, že je i skvělá, už dlouho mi tu ležela doma půjčená, zaprášená, jak jsem ji nečetla. A v pátek se na ní dostalo. Myslím, že si ji i zajdu koupit, pokud je teda ještě k sehnání. Neboť věřím, že mamka ji bude brzo chtít vrátit. :-)
***
Vřele tuto knihu doporučuji všem, kteří chtějí blíže pochopit a prohloubit komunikaci a vzájemné vztahy mezi svým partnerem.
***
Kniha je z roku 1995 a napsal ji John Gray, americký psycholog a spisovatel. Je autorem knih o partnerských vztazích a v roce 1992 vydal knihu
Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše,
která se stala bestsellerem a tématem všech jeho dalších knih a
profesních aktivit. Zabývá se tématem růstu osobnosti, vztahy mezi muži a
ženami a lidskou komunikací.
***
Zatím jsem přečetla 30 stránek, včetně velmi příjemného úvodu, ale už teď jsem nadšená a obohacená. Tolik zajímavých věcí, co jsem tam četla a o které bych se ráda s vámi (dalšími) podělila, jen nevím, kde začít. :-)
Jednodušší snad bude, když si knihu CO VÁM MATKA ŘÍCI NEMOHLA A OTEC NEVĚDĚL, samy (i) přečtete. Určitě doporučuji, stejně jako sám autor, knihu nejen ženám, ale i mužům. Kniha je psána vlídným a příjemným vyprávěčským stylem. A je opravdu zaměřena na pochopení obou pohlaví. Takže si myslím, že v ní najde každý kousek pro sebe, co jej obohatí. A nejen jej, ale především jeho vztah s opačným pohlavím.
***
Muži si musí uvědomit, že žena mluví o svých problémech ne proto, aby je vyřešila, nýbrž aby v sobě probudila ženskou složku své duše (Gray, str. 44).
Není-li žena šťastná, má muž pocit, že selhal, a může se stát, že zanechá dalších pokusů ji uspokojit (Gray, str. 45).
Muž nesmí ani na chvíli zapomenout, že i když se partnerka momentálně na něho hněvá, v hloubi duše stále ví, jaký je skvělý chlapík. A než si to uvědomí, je třeba hýčkat její ženskost (Gray, str. 44).
Muž prahne po ocenění, protože to bezprostředně lahodí jeho mužské stránce.
Žena prahne po komunikaci, protože ta bezprostředně uspokojuje zas její ženskou složku (Gray, str.45).
***
Ženina práce nikdy nekončí
Vzpomínám na velice výmluvný rozhovor na téma současného mateřství. Zatímco jsem v jednom knihkupectví podepisoval své knihy, vyprávěly si tři ženy s mou manželkou historky o tom, jak těžké je dnes být matkou. Když jedna z nich řekla, že má sedm dětí, druhá okamžitě vzdychla obdivem a sympatiemi.
"Já mám jen dvě," řekl, "a mám jich až nad hlavu!"
Třetí matka přikývla. "Já mám jen jedno a vrchovatě mi to stačí."
"Já mám tři děti," řekla moje žena, "a připadá mi to moc. Neumím si představit, jak jich zvládnete sedm."
"Ať máte jedno, dvě tři nebo sedm dětí, dáváte jim všechno, co máte," řekla matka sedmi dětí. "Jenom tolik jim můžete dát. Vy a kterákoli matka, ať máte kolik chce dětí, vždycky dává všechno."
V té chvíli si ty druhé tři uvědomily, že ve skutečnosti dělají totéž. Všechny tři dávaly mateřství všechno, co měly. Chovaly se podle staré moudrosti.
Toto pochopení naprosto změnilo můj vztah k manželce. Dřív, když si stěžovala na množství práce, soudil jsem, že nebude šťastná, dokud se nenaučí dělat méně. Teď jsem si uvědomil, že v tom problém není, protože ona bude vždycky dělat tolik, kolik bude moci. Místo toho jsem se soustředil na to, abych poskytl ženě v tolik, aby mohla rozdávat a rozdávat. Bude moci relaxovat a dělat méně ne proto, že bude šťastnější, ale proto, že bude cítit větší oporu (Gray, str. 39).
***
Kniha mi dává i odpověď na to, proč mě čas od času napadne myšlenka žít v nějaké komunitě, vrátit se do dob prvobytně pospolné společnosti. Kdy ženy spolu celý den žvýkaly kůže, vařily, staraly se o děti, sdílely se a mohly se rozdávat. A muži se večer vraceli domů z lovu a nacházeli ženy šťastné. Práce muže a ženy byla rozdělena a každý si vážil toho druhého a jeho práce.
Zrovna ve středu jsme na toto téma vedli rozhovor s našimi přáteli, se kterými se tak jednou za měsíc scházíme. S našim "Kančím spolčem". A opravdu to v nás je hluboce zakořeněné, žít pohromadě a vzájemně se sdílet, pomáhat si, obohacovat se. I autor to sám potvrzuje...vyrůstali jsme, jako lidstvo v tomto modelu několik tisíců let.
Z těchto poznatků mi i vyplynulo a došlo z jakého důvodu se na netu vyrojilo tolik blogů žen, matek v domácnosti (nejen těch) a tolik jejich příznivců, mezi které také sama patřím a denně několik projíždím. Neboť blogy, dle mého názoru, nám nahrazují sdílení se s dalšími ženami, nahrazují nám potřebu se rozdávat, vzájemně se podporovat. Ne, my už nechodíme za sousedkami na kafe tak často jako dříve, ale chodíme na blog a tam se sdílíme a podporujeme se. A zvláště, když žena chodí ráno do práce a má volno až večer, kdy všichni jsou už zalezlí ve svých komůrkách a na návštěvy je už pozdě. Ano, blogy nám suplují tlupu žen, které společně žvýkají kůži, vaří oběd, starají se o děti a velebí svou jeskyňku.
Howgh.:-)
***
Pokračování v knize a nebo až přečtu další listy této obohacující knihy. :-)
Krista Žíža
